Pátý den...
Hledám. Jako včera, jako předevčírem a ještě nějaký den předtím. Obchůzku pravidelně začínám ve sklepě. Pak nahlížím za kotel. Po několikáté obcházím dům. Zahradu. Přilehlé pozemky. Zase je mi do pláče, když vidím na zídce černá huňatá koťata. Ptám se, jako bych věřila, doufala, že mi odpoví nebo dají mrknutím najevo, jak se věci mají:
„Kde máte mámu?“ Mrkají, ale poplašeně, nedají na sebe sáhnout. Přiblížím k nim ruku, skokem jsou opodál. Je jim přesně rok, ale ještě nikdy nebyla bez své mámy. Šedá kočka, kterou jsem pojmenovala Korat, si vloni na jaře vybrala naši půdu k porodu koťat a naši rodinu ke svému životu. Měla totiž v ulici pod kopcem své majitele, ale přešla přes pár zahrad a natrvalo zůstala u nás.
A teď je najednou pět dní pryč. Kdo nikdy žádné zvíře neměl, asi by netušil, jak mi je. Jaké obavy se mi honily hlavou. Abyste porozuměli, můj nejhorší opakovaný sen je, že někudy procházím, dejme tomu opuštěnou vesnicí, a vidím desítky, stovky hladových koťat, sbíhají se ke mně a já se budím děsem. Za těch pět dní, co kočka Korat zmizela, bylo všechno naruby.
Včera jsem se snad posté koukla na římsu okna, kde sedávala, a spatřila šedavý stín. Vrhla jsem se ke dveřím. Nikde nikdo. Tak moc si přeju její návrat, že ji vidím na obvyklých místech, kde sedávala.
Sobota, dvě hodiny po obědě. Dělám pořádek v účetnictví, když volá manžel.
„Rychle si vezmi klícku na kočky, jedu pro tebe.“
Nejsem z toho moudrá, ale než se stačím vybatolit, je doma a překotně vypravuje. Jel z práce kolem lesíku Dubík, což je asi kilometr od nás, uviděl známého hasiče, jak u mostku nad potokem parkuje s malým služebním autem a někam se žene se žebříkem přes rameno.
„Nazdar, co tady děláš, máte výjezd do lesíka?“
„Zdar, kominickej, ale člověče, támhle v koruně toho nejvyššího habru sedí už prej nejmíň dva dny nějaká kočka. Někdo zavolal měšťáky, ti zase nás, nemají třicetimetrovej žebřík!“
„Kde? Jo, už ji vidím. Proboha, to je asi naše kočka, žena už ji pár dní postrádá!“
V tu chvíli přijel zaměstnanec útulku s odchytovou klecí. Muž mu vysvětlil, že kočka je naše, tak zase odjel.
Pokus sundat polodivokou, vystrašenou kočku dopadl tak, že asi z dvaceti metrů výšky vyšplhala až docela nahoru. Proto jel pro mne, abych Korat přemluvila k návratu. Těžší úkol jsem snad nikdy neměla!
S vyvrácenými krčními obratli stojím pod obrovským rozvětveným stromem, volám na kočku, ale všechno marné, i šustění sáčku s laskominami. Zírala na mě zezhora, vypadala nějak malá a na můj hlas reagovala šviháním ocásku a stříháním slechy. Když jsem si představila, že z té panelákové výšky spadne, dělalo se mi zle. Skoro s pláčem jsem ji prosila, aby se nebála a slezla. Kdepak.
Hasiči povolali velký vůz s dlouhým žebříkem a plošinou. Do kabinky nastoupil i můj muž, navlékl si rukavice a na podlahu připravil klícku. Jediný výsledek byl ten, že se kočka přesunula na nejvzdálenější místo stromu.
Poslední možnost - přejezd nákladním autem na mostek. Znovu vysouvání žebříku, muž ulomil suchou větev a směroval kočku k cestě dolů. Věřili jsme, že pod stresem sleze a vrátí se sama domů, ale přešla na tenkou větev, odkud už neměla úniku. Ona se prostě z nějakého důvodu bála sešplhat po dlouhém kmeni na zem. Manžel se vyklonil z kabiny, popadnul Korat a šup s ní do bedny. Byla to riskantní operace, ještě, že nemá strach z výšek!
Jelo se domů, ale předtím jsem děkovala hasičům, že záchraně kočky věnovali svůj čas. Také dvěma ženám, které volaly policii, když si všimly, že kočka je na stromě několikátý den.
Kočku jsem nechala přes noc doma s talířkem jídla a vodou. Strašlivě zhubla, vypadá zase jako kotě. Ale žije a to je hlavní.
Irena Mondeková
Veterán
Soustředím se na svoje dílo. Přemílám v hlavě parametry, vyhledané na internetu. Celková výška je 80 cm, maximální šířka houpadel 80 cm. Výška ložné plochy nad zemí 40 cm.
Irena Mondeková
Za závorou
Otevřel závoru a zacouval k dílně. Kde to vázne, mrzel se v duchu Lubor na nedochvilnost řemeslníka Čambaly. Ještě že už je pátek odpoledne, povzdechnul si. Zip péřové bundy dopnul až ke krku.
Irena Mondeková
Bezejmenná
Když zaslechla křupání bot ve sněhu blízko mřížky, blízko jejího úkrytu, naježila srst a zasyčela. Co když ji i odtud jde správcová s koštětem vyhnat? Někdo tam venku promluvil klidným, ale naléhavým hlasem.
Irena Mondeková
Smečka
Štěkot psů postupně umlkal. Muž s klíčem se přidržoval pevných kari sítí. Kašlal tak, že připomínal štěkající srnu. Sípal jako zadřené ložisko. Psy v klecích neznámé zvuky natolik zaujaly, že po jejich směru natáčeli slechy.
Irena Mondeková
Děda z parkoviště
... Jaká to změna proti vztahu Olina s otcem. Ten neuznává snad nikoho. Vedle něj nesmí nikdo nic umět, něčemu rozumět, jen on je ten arbitr, který má na všechno svá, jinými nedostižná měřítka.
Irena Mondeková
Žlutej pes
„Pane Klásku, pane Klásku!“ zavolala ještě paní Alena. „Jak se vlastně ten pes jmenoval?“ „Jméno neměl. Byl to prostě žlutej pes.“
Irena Mondeková
Absces
Vezme dnes zavděk balíčkem pudinku nebo bujónem. Adrenalin zlodějny už nekontrolovatelně, nutkavě kolotal v žilách.
Irena Mondeková
Růžena /aneb o zločinu a trestu/
„Tak ty takhle, bábo špinavá, však ty už nikomu nic neřekneš, já ti ukážu!“ Sejkora vytáhl z hromady oblečení staré tepláky a přehodil je nohavicemi stařeně kolem krku.
Irena Mondeková
Nehoda
... Nevnímala, co se děje, od chvíle, kdy Petr zakřičel: „Drž se, Kamilo.“ Vědomí zatáhlo oponu. Zpod zmačkané kapoty se drala pára.
Irena Mondeková
Páteční fejeton - o otužování
Ve zdravém těle zdravý duch. Netuším, odkud pochází známé přísloví, možná z doby pana Tyrše z první republiky. Jako zdravotnice uznávám, že na něm něco bude.
Irena Mondeková
Etuda vzteklého psa
... I to jméno si nechala svoje, Bezouška jí připadá směšné. Občas má tak pitomé otázky: máš uši nebo ne? Potom mne zatahá za boltce a pištivě se směje...
Irena Mondeková
Zídka u dvora
Mámě se pak klepaly ruce, když mu nasazovala skleněný oko, aby mohl jít do školy. Připadal si jako jedinej kluk na světě, co má jen jedno oko - jako nějakej Kyklop.
Irena Mondeková
Vánoční sonet
Na obloze je betlémská hvězda. Naposledy byla vidět v roce 1226... Básní přeji všem, tady na IDnes klidné a poetické vánoce! https://www.astro.cz/clanky/multimedia/fotogalerie-konjunkce-jupiteru-se-saturnem-2021.html
Irena Mondeková
Hvězdička
Občas přešel ke kuchyňské lince a vytáhl největší nůž, který tam momentálně byl, a významně jej položil na kostkovaný ubrus. V takových chvílích nenápadně vložila do kapsy zástěry klíč od domku...
Irena Mondeková
Fotbalový zápas
...Z obyčejného kluka se proměnil v zachránce klubu. Na hřiště vběhl jako Zorro mstitel. Při každé ztracené přihrávce koulel očima tak, že by mu i Milan Baroš mohl závidět, a podobným gestem si strkal polodlouhé vlasy za uši...
Irena Mondeková
Pátek
Dveře na pánskou toaletu byly dokořán, mezi nimi ležel Vlk Akéla a vedle na kolenou Linda. „Pomoz mi, má zástavu,“ řekla zadýchaně mezi nádechem a masáží.
Irena Mondeková
Růžové Samoty
...V otevřeném okně se objevily dvě ženské hlavy s vlasy nakrátko a zvědavě vykukovaly do dvora. Dcery Hana a Marie, asi třicetileté, byly hluchoněmé, a s velkým zájmem si prohlížely mladého kominíčka...
Irena Mondeková
Teplo severní strany
...Zámecká zeď na dohled, pole křupalo pod botama jako krusta perníku s citrónovou polevou. Šli spolu, ale už tehdy vlastně každý sám. Podvědomě snad hledala něco hřejivého, co by zahnalo ten všudypřítomný chlad...
Irena Mondeková
Z deníku řemeslníka
... prohlížím ten zázrak techniky a chci si o něm popovídat s panem Tupým. Zkušeným pohybem zašátral v jakémsi tmavém koutě a již si přihýbal z láhve tuzemáku. Podal mi flašku: „Chcete? Ten kotel je svině, furt kouří."
Irena Mondeková
Dotek
Zavřela víčka. Nezvykle jemné a zvláštní doteky vyvolaly vlnu lítosti, dokonce snad sebelítosti. Než si to vůbec připustila, slzy jí tichounce, bez vzlyků, odkapávaly, jako když nelze utáhnout vodovodní kohoutek.
předchozí | 1 2 | další |
- Počet článků 25
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 373x