Za závorou

Otevřel závoru a zacouval k dílně. Kde to vázne, mrzel se v duchu Lubor na nedochvilnost řemeslníka Čambaly. Ještě že už je pátek odpoledne, povzdechnul si. Zip péřové bundy dopnul až ke krku.

Na dvoře rozbředlý sníh. Zas aby pak otíral polobotky hadrem. No, pořád lepší než si brát ven mezi lidi brčálově zelené gumáky od zaměstnavatele. Vypadat směšně bylo to poslední, co by Lubor snesl! V zrcátku zkontroloval svoji pěšinku a obezřetně vystoupil z dodávky. Posledních pár komínových vložek z ostrého nerezu, koleno s nahlížecím otvorem a hlavice čekaly v nákladním prostoru dodávky na nového majitele.

Pracovní rukavice si však natáhnul. Říznout se do alabastrově čistých rukou, to tak!

Zdálo se mu to – anebo skutečně v temném koutě přístřešku před dílnou něco zašramotilo? Aha, už to vylezlo na světlo boží!

Oči, bílý čumák s černým šlehem akorát uprostřed mordy. Střapaté uši. Pes. PES! Taková mrzutost!

Bacily, blechy a špínu v kožichu měl podle mámy snad každý z nich. Raději se držet dál!

A teď tu na něj jeden bázlivě zírá skoro z bezprostřední blízkosti. Všimnul si, že je to fenka. Tedy asi. Do psa jí něco scházelo. No, aspoň tak.

Schválně, co to s ní udělá, když zadupe? Zaleze zpět do rohu? Lubor si dodal kuráže a pravou nohu vymrštil před sebe. Bahýnko se prudce rozlétlo a postříkalo nohavice značkových džínů včetně bot.

Pro tuto chvíli mu to ani moc nevadilo, naopak - byl na sebe pyšný. Fena totiž stáhla ocas a uši přilehly k hlavě. Skvěle. Snad první čokl v životě, který z něj má respekt! Anebo to znamená, že se chystá k útoku, zapochyboval. Ne, nevypadá to tak.

Lubor se rozhlédnul. Nikdo, komu by jeho chování mohlo připadat směšné, tu není. Znovu zadupal. Fena uskočila tak nějak legračně polovinou těla dozadu a najednou vyrazila proti němu. Zastavila těsně u špiček zabahněných adidasek. Couvnul jako předtím ona.

Párkrát se takhle poškádlili a na obou bylo vidět, jak se pořád bojí toho druhého, neznámého tvora, ale zároveň se dováděním v loužích vymezují vůči sobě. Bylo to kdo s koho.

Fenka se po chvíli rozjařila. Dělala kolem Lubora prudké akrobatické otočky do tvaru ležaté osmy. Nechtěl se nechat zahanbit a pustil se za ní. Kdysi dávno přece hrával s klukama fotbal!

Nejprve ji naháněl on, pak se nechal pronásledovat. Na Luborových botkách již nebylo znát, že jsou zhotoveny ze světlé kůže. Pracovní rukavice i teplou bundu mezitím nedbale hodil přes opěradlo v autě. Zimomřivost byla pryč. Tváře měl zrudlé jako krocan a fena zas předváděla růžový jazyk na náprsence.

Kroužili po plácku a Lubor se hlasitě smál, ba přímo řehtal, vykřikoval na fenu zadýchaně: jedeš, ty bílá potvoro! a ona radostně štěkala. Zastavili se, až ho začalo píchat v boku.

Poprvé v životě vyndaval nerezový materiál bez rukavic, fakturu položil vedle, pod stříšku. Fena prudce oddechovala. Vzal z auta láhev s neperlivou vodou a z jednoho nerez dílu utvořil psí misku. Když hltavě pila, zauvažoval, že ji pohladí po střapaté hlavě. Překvapilo jej, že letmý dotyk bříškem prstu zaregistrovala. Přestala totiž v tu chvíli lemtat. 

Cuknul rukou a ještě se po ní naposled ohlédnul. Pak spěšně nasednul a couval až k otevřené závoře pozemku. 

Ze zvyku pohlédl do zrcátka a uviděl rozcuchaného mladíka. No nazdar. Večer bude muset utřít zablácenou podlahu ve voze, vyprat oblečení a vydrbat boty.

Pečlivě prohrábnul prsty vlasy, jako by v nich ještě hledal něco z bláznivé honičky, a pousmál se.

Otočil vůz a vyjel na silnici.