Soused

Minipovídka o tom, jak zvířata dovedou "zamíchat" sousedskými vztahy, ačkoli někdy už bývá pozdě na jejich nápravu.

SOUSED

(Irena Mondeková)

Vyšla před domek, skloněná k pravé straně podle ucha kýble, který nesla, a zběžně obhlédla kopec. Slunce ještě nehřálo, ale už svítilo na boudu se slepicemi.

Pár hrdliček vyčkával na jabloňce. Zkroucený pahýl hrušně jako z Dalího obrazu zase obsadila letka strak. Jen pohybem krků oznamovala, že je živá a ne namalovaná. Kukačka a datel o sobě taky dávali vědět z lomu za boudou.

Obyčejné ráno, které měla tak ráda. Slepic a divokého ptactva už tady žila několikátá generace. A přece - dnes bylo něco jinak.

Najednou si to uvědomila: z vedlejšího pozemku „o patro níž“ ve svahu, než je jejich dům, už nikdy neuslyší chraplavý hlas starého muže, jak svolává kočky „Macíkůůů, pojď ke snídani, Macíkůůů…“!

Měl totiž včera pohřeb.

Poslední dobou, vlastně téměř dvacet let, se setkáním s ním snažila vyhýbat.

Ono to sousedské nemluvení nepřišlo den ze dne. Obětavě se staral o manželku bez nohy, poté, co zemřela, ve volném čase zahrádkářům dole v údolí ošetřoval ovocné stromky, a kdo přinesl nůžky a nože, za nějakou tu korunu je ochotně nabrousil ve své vzorně uklizené dílně. Dobrák, myslívala si.

Nedovedla jej zcela ignorovat ani poté, co zaslechla od domkářů v širším okolí už ne tak dobré zprávy o jeho povaze. Pokud něco předělávají, třeba jen o kousek posunou plot, hned je tam pan Dudek, náramně se o vše zajímá, s rukama v bok kroutí hlavou, a že prý - jestli se vám to opravdu TAKHLE líbí - další den už ho někdo potká na úřadech, za týden mají na stole obsílku a „za rohem“ úředníka.  Na stavebním, památkovém, pozemkovém oddělení městského úřadu, tam všude náramně všímavého pana Dudka dobře znali.

I kdyby všichni stavěli podle schválených plánů a s povolením, podobné kontroly nebyly zrovna příjemné. Navíc své konání nijak netajil a brzy nebyl v okolí snad nikdo, kdo by se s ním normálně zastavil na kousek řeči. Všichni ostatně měli nějaké to máslo na hlavě.

Jednou už to nevydržela, sice s respektem ke staršímu člověku, přesto na něj udeřila:

„Pročpak jste, pane Dudku, den po tom, kdy jste nám na zahradě stříhal stromky, letěl na stavební úřad, jestli máme povolení na opravu napůl zborceného tarasu ještě po Němcích? Úřednice říkala, že jste to byl vy, kdo to oznámil. Manžel pak musel nechat udělat projekt kvůli sotva metrové zídce, napařili mu i pokutu.“

Začal povídat něco o tom, jak by všichni měli poctivě dodržovat dané zákony, a šoural se po cestičce ke svému domku. Ještě zaslechla, že od toho tady je on, starej Dudek, aby na všechno dohlédnul, a tak začerstva, když byla v ráži, na něj zavolala:

„Vy spíš jen šmírujete, co kde kdo dělá, a žalujete. Muž říkal, že si ty stromky raději ostříhá sám, že vás už na pozemku nechce vidět.“ Pokrčil rameny a vešel brankou do zahrádky.

Od toho dne ho jen pozdravila a do žádných řečí se s ním nepouštěla. Sice jí to bylo hloupé, musela si pro sebe občas připomenout, co je ten nevinně vyhlížející důchodce ve slamáku zač. Konkrétní případy, koho kde udal, jí pokaždé prolétly hlavou. Už z toho člověka nikdy neměla dobrý pocit.

Zatímco krmila drůbež, cosi se k nim jako duch proplížilo pod plotem. Kočky od souseda! Nalezenci, kteří u něj našli trochu jídla a azyl. Dudek je měl rád snad tím víc, že s lidmi se nesnášel.

Co teď s nimi bude?

Vrátila se domů pro piškoty, vše vysypala do velké mísy a zalila mlékem. Zavolala: „Macíku, pojď ke snídani, Macíkůůů…,“  napodobila podvědomě sousedovo volání, jak je za ty roky měla naposlouchané.

Kočky se pomalu trousily, jedna za druhou, v čele s huňatým bílým kocourem.

Sedla si opodál na terasu, aby je nevyplašila.

Kocour přišel a otřel se jí o nohy. Pohlazení pro něj bylo důležitější než jídlo. Dlaní přejela po nahrbeném hřbetě. Začal hlasitě příst.

Potichu řekla přeskakujícím hlasem: „Ty jsi vyjednavač, viď… tak pojďte všichni, macíkové.“

Postavil se k plné misce. Za chvíli už tam byly ostatní kočky a pustily se do jídla.

Dnes je opravdu jiné ráno než obvykle, pomyslela si. To bude tím, že nám nezbylo mléko do ranní kávy. Ani kapka.