Z deníku řemeslníka

„Tady pan Tupý. Něco se nám přihodilo s komínem. Přijedete se podívat? Všude  samej kouř a nemůžeme topit."

Z evidentně rozrušeného muže jsem po telefonu dostal informaci, že bydlí v domku na kraji jisté vesnice. Abyste rozuměli, jsem odborník na stavby a opravy komínů. Lidé mi zpravidla telefonují, až když je nejhůř. Například vyhoří saze nebo dehet a kouř proniká zdmi do bytu. Jako právě teď.

Zastavil jsem autem u rodinného domku  a nějaký mladík menšího vzrůstu na mne mával. Volal:

„Pane, pojďte blíž! Pane, radši počkejte, než zavřu psa do boudy. Kdyby vás, pane, kousnul, dostal bych padesát tisíc pokuty a na to bych, pane, neměl!" Zavřel do kotce statného vlčáka a opět halasil.

„Pane, pojďte dovnitř, zavolám tátu. Kdybyste potřeboval s něčím pomoct, jsem tady a mám, pane, strašnou sílu! To byste nevěřil!"

K brance přišel starší muž v teplácích a podal mi ruku.

„Jsem pan Tupý a to je náš kluk Láďa. A sílu má, pane. Tak honem do baráku, strašně se nám kouří z kotle." Na prahu domku mne uvítala malá kulatá žena. Paní Tupá. Vnitřkem chodby se táhnul hustý dým.

 S majitelem jsme nahlédli do kotelny. Stařičký spotřebič na uhlí byl zahalen oblakem čmoudu. Musím jít blíž, prohlížím ten zázrak techniky a chci si o něm popovídat s panem Tupým. Zkušeným pohybem zašátral v jakémsi tmavém koutě a již si přihýbal z láhve tuzemáku. Podal mi flašku:

„Chcete? Ten kotel je svině, furt kouří." Odmítl jsem alkohol, neboť řídím, a tázal se po dvířkách do komína. Vystoupali jsme o patro výš. Na dveřích pokoje visí cedule: PRASEČÍ CHLÍVEK.

Mladý Tupý se rozhovořil:

„Pane, to je moje cimra, pěkně pod schody. Ty dvířka od komína se mi vůbec nelíbí. Kamarád říkal, že saze se dostanou do prádla raz dva a máma se, pane, na mne bude zlobit!"

„Neboj, Láďo, to zvládneme."

„Nevím, nevím - peřina je taky strašně drahá. Až budete mít čas, pane, vylovíte mi šneka?" Ukázal na akvárium pod oknem svého pokoje.

„Když ho vylovíte, uvařím vám kafe, mám modrou Jihlavanku..." Nabídka pití kávy v hutném ovzduší místnosti mne příliš nelákala, ale nechtěl jsem urazit. Ptal jsem se, kde mají půdu, abych komín viděl v plné kráse.

„Pane, ještě nechoďte, ukážu vám z okna naší králíčárnu. A ty chleby s máslem, co vidíte na stříšce, tam hážu já, abych je nemusel jíst. Nemám rád máslo, pane."

„Neotravuj pana mistra. Pojďte, na půdu musíme přes ložnici," pravil netrpělivě jeho otec. Sundal si z krku klíč a odemknul další místnost. V kleci na zemi se hýbalo cosi jako potkani, z voliéry řvali papoušci. Sotva jsem prolezl ke dveřím na půdu. Dým pronikal spárami v komínu celým domem.

Jsem z práce v terénu zvyklý na ledacos. Desítek koček jsem si nevšímal. Spatřil jsem v poslední dosud neobjevené místnosti paní Tupou. Seděla v obývacím pokoji na gauči zakrytém igelitem, ze svetru jí čouhala stébla slámy a chutě obědvala. Pokoj byl do poloviny své výšky zakryt mlhovinou z kouře.

„Paní, vždyť se otrávíte, tady se nedá vydržet, v tom vzduchu," zvolal jsem zneklidněn pohledem na kuckající ženu.

„Večer vyvětráme, my jsme zvyklí, pane. Táto, pojď se taky najíst. Chcete taky?"

Táta hnípnul na igelit vedle mámy a pustil se s velkým apetitem do jídla v druhém kastrolku. Vtom stanul mezi dveřmi Láďa s králíkem v náručí.

„Tak jsem přinesl z králíčárny Ferdu, abyste ho viděl. Až budete spravovat ten komín, nesmíte se dotknout satelitu. Pane, víte to, že začala válka? Říkali to v televizi."

„Ten komín nepůjde spravit, asi budeme stavět nový. Záleží, co na to tatínek, Ládíku." Ten přikyvoval. „Tak budeš nosit na půdu tvárnice, když máš takovou sílu."

„Já pomáhám strašně rád, pane. Vyučil jsem se kuchařem, ale nedělám to. Ale to kafe vám uvařím." A kulatá tvář se rozsvítila naprosto bezelstným úsměvem.

S hlavou rodiny jsem domluvil termín bourání starého komínu. Vypil jsem kávu a odjel nalokaný kouře. Přátelsky mi mávali, jako by se nenaprášilo!